Už tolikrát jsem tato dvě slova slyšela, ale je tak těžké podle nich žít. Někdy mám pocit, že si to opakuji každý den a stejně se to nedaří. Ale snažím se a to je podle mě to hlavní. Neusnout na vavřínech a zkusit to. Znova a znova
Nevzdat se! Zkusit to!
Nedovedu říct, v jaké oblasti to zažíváte vy, možná s tímto ani problém nemáte, můžu se jen podělit o to, jak s tím bojuji já. Já bojuji s tím, abych neposuzovala samu sebe
a neporovnávala samu sebe s okolím.
Mým bojištěm je hlava, to je místo, kde nejvíce bojuji s myšlenkami, s tím, co si myslím, co si o mě myslí ostatní, atd. V hlavě to celé začíná a o tom, jak to bude pokračovat, rozhoduji já sama. Nikdo jiný!
Já sama rozhoduji o tom, co se stane a jak to bude pokračovat
Již z dětství jsem si odnesla informaci, že za pracujícího se považuje ten, který ráno jde do práce a odpoledne se vrátí a pak má volno. Nicméně v dnešní době tomu tak již není. V mé hlavě tento přerod nějakou dobu trval a stále je to v procesu.
Mám sice vystudovanou školu, mám několik kurzů, díky kterým bych mohla jít touto cesto, ale rozhodla jsem se jinak. Neříkám lépe nebo hůře, prostě jinak. Nechtěla jsem
a stále nechci být v těch zajetých kolejích, které jsem si odnesla ze svého dětství, že se chodí do práce od-do. Teď už vím, že to jde i jinak a já to tak chci.
Má to podle mé zkušenosti několik úskalí. Ve chvíli, kdy se rozhodnete dělat něco jinak, jste pro plno lidí zvláštní nebo divní. Nicméně než se začnete zaobírat tím, co si o tom myslí druzí, je podle mě vhodné si urovnat, co si o tom myslím já sama
Proč jsem se tak rozhodla, je to opravdu mé rozhodnutí, jsem ochotná kvůli němu nést následky?
Takže úskalí číslo jedna je, jestli je to moje volba a já to tak chci a co si o tom myslím. Druhé úskalí je, jak na to nahlíží okolí a do jaké míry jejich názor ovlivňuje moje chování
a myšlení. Třetím úskalím je, zda jsem schopná a ochotná jim vysvětlit svůj pohled a zda obě strany tento fakt přijmou.
Pro mě problém mnohdy nastává ve chvíli, kdy se mě někdo zeptá, co vlastně dělám. Zjistila jsem, že se v tu chvíli zcela stáhnu dovnitř, nechci o tom mluvit a rychle přecházím na jiné téma. Uvědomila jsem si, že to je kvůli tomu, že v krátkosti to vysvětlit nejde
a když se to snažím někomu vysvětlit dlouho, tak to buď nepochopí, nebo se mu to zdá divné nebo mi řekne, že vlastně nic nedělám.
Bohu díky se mi podařilo tento problém rozpoznat a pojmenovat, a když to je v mých silách, snažím se si sama zalézt do komůrky, kde mě nikdo nevidí a přemýšlet nad tím, jak to vlastně celé je, jak to vidím já, zda je pro mě naplňující a dostačující to, co dělám, zda je pro mě dostačující jakým způsobem a pro koho to dělám.
Zhodnotím, zda mi vyhovují finanční i časové podmínky a dělám maximum pro to, abych nad tím uvažovala tak, jak já chci, aby to bylo. Ne tak, jak to chtějí pro mě druzí. Oni nežijí můj život. Já ho žiji.
Neporovnávat to s nikým dalším, nehodnotit, kdo dělá víc a kdo dělá méně. Neporovnávat, kdo pracuje ráno, kdo dopoledne, odpoledne či večer. Oprostit se od toho, že když to někdo dělá jinak, že je to lépe. Protože tak to není.
Zjistila jsem, že když se začnu zaobírat tím, zda to dělám líp nebo hůř než ostatní, tak mi to přináší jen smutek, zoufalství a nepřináší to nic dobrého. Nevím, jakou máte zkušenosti vy, možná byste dokázaly přidat mnoho dalších pocitů, které při porovnávání svého díla a díla někoho jiného zažíváte.
Stejně tak je to s hodnocením. Hodnotit to, co dělá druhý, na to jsme bohužel dost často „odborníci“. Vyhodnotit, že to udělal špatně, pozdě, nekvalitně nebo s řečmi, to vidíme mnohdy hned. Ale zase když zapátrám ve svém svědomí, tak co to přináší? Podle mě nic dobrého, druhý z toho je mrzutý a smutný, stejně tak je tomu u mě.
Takže hodnotit druhého a porovnávat, kdo danou věc dělá lépe, nepřináší nic dobrého.
Může se vám to zdát jako odvážné tvrzení, ale u mě to tak funguje. Chtěla bych vás povzbudit k tomu, abyste se zkusily zamyslet, kde se porovnáváte a s kým. Mnohdy to ten druhý vůbec netuší a vy ho máte jako nějaký vzor/ikonu/idola. A to může vést postupně k závislosti na daném člověku.
Začnete sledovat co dělá, jak se chová, co říká, jestli reaguje, zda odpovídá, kdy odpovídá, atd. To opět nepřináší život a radost. Lépe je se snažit poznávat sám sebe, snažit se najít v sobě to, co je dobré a také najít to, co já potřebuji. Nehledat to u druhých, ale sám se zavřít a promyslet to.
Co mi přináší radost? Co mi přináší pokoj? Čeho chci dosáhnout? Co chci změnit ve svém životě? S kým se porovnávám? Co mi to bere a co mi to přináší
Jsem autorka knihy Dopisy mladému sportovci od Vítěze, žena, která miluje život a ráda inspiruje druhé.
Jsem trenérka, která se více jak 10 let věnuje mladým badmintonistům a také bývalá juniorská reprezentantka, která byla na Mistrovství Evropy i světa.
Učím na vysoké škole a věnuji se vzdělávání trenérů badmintonu v ČR.